Čechy a Rakušany spojují staletí sousedství a tři sta let strávených ve společném státě. Jde o jeden lid dvou jazyků, nebo spíše o nepřejícné bratrance? Předkládaná publikace přináší průřezové zamyšlení nad historií vzájemného soužití, odcizení či odcizování, nezájmu a v neposlední řadě i konfliktů uplynulých dvou stoletích. Dvacet sedm historiček a historiků z obou zemí zkoumá ve dvanácti přehledových kapitolách, co Čechy a Rakušany spojovalo, a naopak co je dělilo. Netvoří přitom dva souběžné příběhy národních dějin, ale ukazují, jakým způsobem se určité fenomény zapsaly do dané společnosti. Na „jaro národů“ a revoluce let 1848/49 navázala ještě ve společném státě etapa postupného odcizování. Společně zažité, leč rozdílně prožité, i tak lze charakterizovat poslední desetiletí společného života v Habsburské monarchii a za první světové války. Vztah Československa a (Německého) Rakouska, států nově vzniklých po roce 1918, poznamenaly vzájemná konkurence, nezájem, ale i spolupráce. Přes příslušnost k jiným státům a (po roce 1948) také k jiným blokům, existovaly nadále některé společné rysy. Po roce 1989 a pádu „železné opony“ však začaly vzájemnému dialogu dominovat konfliktní témata typu „Temelína“ či „Benešových dekretů“, a to i přesto, že oboustranné hospodářské, politické a kulturní kontakty byly nejužší od roku 1918. Kniha iniciovaná Stálou konferencí českých a rakouských historiků ke společnému kulturnímu dědictví (SKČRH) je příspěvkem k vzájemnému poznání a porozumění.